Věštírna v Delfách byla po staletí považována za jedno z nejdůležitějších náboženských center starověkého Řecka. Její věhlas přesahoval hranice městských států a její proroctví ovlivňovala politická rozhodnutí, vojenské strategie i osobní osudy. Dnes se podíváme na její historii, rituály a význam.
Počátky a mytologické kořeny
Historicky je skutečně dokázáno, že ještě před Apollónem zde byla hlavní autoritou bohyně země Gaia. Poté, co byl matriarchát nahrazen patriarchátem, i patronát nad delfskou věštírnou přešel do rukou mužského božstva, boha Apollóna. Podle pověsti tu měla před Apollónem chrám a věštírnu bohyně země Gé (Gaia). Její svatyně byla střežena dračím bohem Pýthónem. Bůh slunce a světla Apollón, proměniv se v delfína, doplaval do Delf, zabil Pýthóna, svatyni si přivlastnil a stal se jejím patronem. Na oslavu tohoto činu založil Pýthické hry a zasvětil trojnožku, na které potom sedávala věštkyně Pýthia. Mladý, hrdý, zlatovlasý Apollón se stříbrným lukem a zlatými šípy v toulci se vznášel vysoko na azurovém nebi a spěchal tam, kde žil hrozný, z temnoty zrozený drak Pythón. Strašlivý drak, jehož tělo bylo potaženo tisíci šupinami, se začal plazit ze svého úkrytu, všude po sobě zanechával spoušť a už už se chystal mladého lukostřelce pohltit do své obrovské tlamy. Takto je popisován počátek delfské věštírny, která je zasvěcena právě bohu Apollónovi.
Role Pýthie a rituály
Delfská Pýthie byla mladá, krásná dívka s dlouhými vlasy svázanými do uzlu a oděná v bílém šatu. Alespoň zpočátku. Přesněji do doby, než se do jedné z věštkyň zamiloval mladík Echekrates a unesl ji. V den, který byl pro věštění určen, se veškeré procedury odehrávaly již od svítání. Ještě před zahájením věšteb musela být zjištěna přítomnost boha Apollóna. Před chrámem se mu rituálně obětovala koza, za příznivé znamení bylo považováno chvění umírajícího zvířete. Teprve poté bylo Pýthii umožněno vstoupit do chrámu, napít se svěcené vody Kastalského pramene a žvýkat vavřínové listy. Poutníci byli povinni očistit se ve stejném prameni a poté mohli předat svůj dotaz Apollónovým kněžím. Pýthie na tyto dotazy odpovídala výkřiky, nelidskými zvuky, chrčením, pláčem, nesmyslnými slovy, které pronášela v transu. Kněží tyto Pýthiiny „výroky“ ihned převáděli do lidské řeči a tazatelům je předkládali dokonce už ve verších.
V nepřístupné části chrámu bylo místo zvané Adyton, kde byl podle přesvědčení starých Řeků střed (omfalos - doslova „pupek“) Země. Zde, patrně za závěsem, věštila pýthie, takže ji prosebníci slyšeli, ale neviděli. Před věštěním se musela vykoupat v kalském prameni, poté ji odvedli k dalšímu prameni, ze kterého se napila, aby se probudily její věštecké schopnosti. Po skončení všech přípravných procedur ji odvedli do Adytonu. Cestou k prameni, od pramene až do svatyně byla prý zahalena šátkem a šla v doprovodu kněží. Při samotné věštbě seděla Pýthie na trojnožce a z trhliny v zemi prý vdechovala vycházející dým, podle jiných žvýkala vavřínové listy, čímž se dostávala do transu.
Vliv a význam
Jednu dobu dokonce panoval mezi představiteli řeckých států nepsaný zákon, který jim nedovoloval učinit závažná rozhodnutí (vstup do války, založení nové osady apod.) bez požehnání delfské věštírny. Žádný státník se neodvážil vydat do války nebo činit závažná rozhodnutí bez rady z Delf, což svatyni dávalo obrovský vliv. Největšího rozmachu dosáhla věštírna v 7.-6. století př. n. l., kdy zde byly i pokladnice bohatých měst, a to podél cesty, vedoucí k Apollonovu okrsku. „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši“ dozvěděl se mocný lýdský král Kroisos od Pýthie, když si přišel vyžádat odpověď na otázku, zda vojensky vytáhnout proti perskému králi Kýrovi. V Delfách mu bylo přikázáno, aby jel do Libye a založil tam osadu. Battos věštbě nevěřil, neuposlechl a za několik let jeho domovinu postihl hladomor. Z Delf bylo vysláno poselstvo se vzkazem, že je na vině neuposlechnutí věštby.
Mladému vojevůdci se dostalo klasického řeckého vzdělání, takže kdysi slavnou věštírnu velmi dobře znal. Přesto, že vážnost Delf byla již v době jeho nástupu k moci za zenitem, neodolal a chtěl si poslechnout Pýthiino proroctví. Do Delf sice dorazil v den, který nebyl určen k věštění, to ho ale neodradilo. Po zamítavém postoji kněžích se rozčílil natolik, že prý uchopil Pýthii a rozhodnut z ní proroctví třeba vytřást, se mu dostalo „věštby“, že „mu nikdo na světě neodolá“.
Další věštírny
Antiku můžeme bez přehánění označit za zlatý věk věštění. Prakticky současně se vznikem řeckých městských států vznikala také organizovaná centra věštění - věštírny. Způsoby věštění byly různé, ale většinou o nich máme jen rámcovou představu. Ve věštírnách promlouval k pozemšťanům bůh a mechanismy, které oznámení jeho vůle zprostředkovaly, drželi kněží v tajnosti. Kromě uchování aury tajemství a působení nadpozemských sil k tomu měli i dobré důvody ekonomické - věštírny a s nimi spojené chrámy byly velmi výnosnými podniky. Dnes většinou chápeme téměř jako synonymum pojmu věštírna jméno Delfy (Delfoi). Z mnoha důvodů je to logické, ale trochu nespravedlivé vůči věštírnám jiným. Ve starověku totiž nebyly Delfy zdaleka jediným místem, kde se návštěvníkům zjevovala budoucnost. K nejstarším patřila Diova věštírna v Dódóně, kde se otázky psaly na tenké kovové destičky a odpovědi zpravidla v jednoduché podobě „ano“ či „ne“ se získávaly ze šumění posvátného Diova dubu. Ten byl navíc obklopen kruhem trojnožek, na nichž stály bronzové kotle. Zvuky vznikající za větru dotykem zavěšených zvířecích kostí byly dalším projevem božské vůle. Nepříliš daleko od Dódóny se nacházela jedna z nejbizarnějších a způsobem manipulace s návštěvníky nejunikátnějších věštíren vůbec - Nekromanteion. Věštily tu stíny zemřelých, jež se návštěvníkům pomocí důmyslného technického zařízení přímo předváděly. Hráli je kněží, kteří jejich podobu stejně jako podrobnosti k položené otázce z nebohého návštěvníka získali během přípravného období, kdy byl tazatel udržován v přísném stravovacím režimu, pod vlivem hašiše, bez kontaktu s denním světlem, zato podstupující horké parní koupele střídané poléváním ledovou vodou. Věštírna byla považována za jeden ze vstupů do podsvětí a zasvěcena Hádovi a Persefoně. Asi 50 km severně od Atén se nacházel Amfiareion, věštírna a léčebna lákající především ty, kteří byli skeptičtí k rituálům velkých věštíren. Zasvěcena byla Apollónovu synovi Asklépiovi, bohu lékařství, a chrámový velekněz byl zároveň lázeňským šéflékařem, psychoterapeutem a vykladačem snů, které byly u hostů vyvolávány kombinací minerální vody, vína a halucinogenních rostlin. Téměř nic se neví o fungování věštírny v Lebadeii severozápadně od Théb, a to navzdory tomu, že ji osobně navštívil a popsal Pausaniás, řecký cestovatel a spisovatel z 2. století, autor desetidílné Cesty po Řecku, unikátního místopisného průvodce některými kraji středního Řecka a Peloponnésem. Pausaniás logicky respektoval zdejší tabu, a ač tu sám požádal Trofónia, Apollónova syna, o věštbu, události ve vlastní věštírně popsal jedinou obecnou větou: „Lidé uvnitř svatyně se nepoučí o budoucnosti stejným způsobem - někdo má vidiny, jiný zase něco slyší.“ V Pausaniově době byla lebadejská věštírna v lepším stavu než věštírna delfská. Slavné věštírny se nacházely i v Malé Asii. Nedaleko na jih od Milétu to byla Didyma, Apollónova věštírna plochou rozsáhlejší než delfská; průběh věštění tu v mnohém zřejmě Delfy připomínal, ale podrobností je známo málo. V římské době byla mimořádně proslulá další Apollónova věštírna v Klaru severně od Efesu. Slávu jí v roce 18 n. l. přinesla přesná předpověď smrti římského konzula Germania. V císařském období pak tvořily trojlístek reprezentativních věštíren Klaros, Didyma a Delfy.
Symbolika a mýty
Hlavním bohem, který byl přímo či prostřednictvím některého svého potomka spojený s většinou věštíren, byl Apollón, syn Dia a maloasijské bohyně Létó. Výsadní postavení, které delfská věštírna měla po většinu starověku, bylo výsledkem souhry několika okolností. Delfy byly svatým místem už od mykénského období, nejméně od 14. stol. př. n. l., kdy se zde uctívala mateřská bohyně Země Gáia, jejíž svatyni podle mýtů střežil had či drak Pýthón, který byl jejím synem. Už tehdy se zde nějakým způsobem věštilo a věštby zprostředkovávala ženská věštkyně. Někdy na konci doby bronzové byla svatyně na úpatí pohoří Parnássos zničena zemětřesením, ostatně jako v historii pak ještě několikrát. Její nový rozkvět zhruba v 8. stol. př. n. l. se časově shodoval s šířením Apollónova kultu, pocházejícího původně z Malé Asie, Řeckem. Apollóna a jeho sestru-dvojče Artemidu porodila Létó sedmého dne v měsíci na plovoucím ostrově Délu. Žárlící Héra si totiž na Diovi vynutila slib, že neposkytne Létě ani kousek místa na souši či na ostrovech, kde by mohla slehnout. Plovoucí ostrov, který neměl stálou polohu, se ale nepočítal… Při hledání vhodného místa Létu pronásledoval Pýthón poštvaný na ni Hérou, tedy vlastně svou matkou, neboť v postavě nejvyšší ženské bohyně řeckého pantheonu se znovu připomínal i prastarý kult matky Země. Apollón jej pak zabil, aby pomstil příkoří, které Pýthón působil jeho matce. Méně romanticky by se tento příběh dal vysvětlit jako popis toho, jak mladší antropomorfní božstvo (Apollón v lidské podobě) zatlačilo v Delfách do pozadí starší božstvo thériomorfní (Pýthón ve zvířecí podobě). Existuje také varianta, která vychází z Apollónova rozhodnutí, že chce zbavit lidstvo strachu z budoucnosti, a proto pro ně založí věštírnu. Apollón pak sestoupil na zem a dlouho nemohl najít vhodné místo, až ho jedna boiótská nymfa poslala do míst dnešních Delf, kde našel svatyni střeženou drakem. S řeckými mýty a bájemi je jedna potíž, díky níž jsou ale vlastně ještě více fascinující - prakticky každý příběh totiž existuje v několika verzích, třeba i dost odlišných a navzájem složitě propletených. A tak k původu Delf už jen hodně zjednodušeně dodejme, že po zabití Pythóna se kající Apollón naučil od boha Pana věšteckému umění a ovládl delfskou věštírnu, kde ponechal původní vykladačku věšteb Pýthii a přivedl k ní jako své první kněze krétské námořníky, které v podobě delfína zachránil na moři. Od delfína se také někdy odvozuje jméno místa, jindy zas od obludy Delfyny, družky Pýthónovy.
V Delfách bylo také místo zvané Adyton, které bylo považováno za střed světa. Podle legendy Zeus vypustil z východního a západního konce světa proti sobě dva orly, aby našel střed světa, a ti se setkali právě v Delfách. Toto místo bylo posvátné a nacházel se zde Apollónův chrám.
Bitva o věštírnu: Apollo vs. Python
Delfy v průběhu věků
Věštírna v Delfách byla součástí posvátného okrsku Apollónova nad městem Delfy ve Fókidě, asi 150 km severozápadně od Athén. Delfy leží na jižním úpatí Parnasu a vedle Apollóna se zde uctíval také Dionýsos a Athéna. Věštírna byla považována za jeden ze vstupů do podsvětí a zasvěcena Hádovi a Persefoně. V Pausaniově době byla lebadejská věštírna v lepším stavu než věštírna delfská. V císařském období pak tvořily trojlístek reprezentativních věštíren Klaros, Didyma a Delfy. Městečko Delfy ležící asi 150 km severozápadně od Atén žije dnes stejně jako ve starověku ze své věštírny.
Za věštby se platilo formou darů. Některé významnější řecké městské státy si v posvátném delfském okrsku postavily tzv. pokladnice k uchování těchto darů a k odpočinku svých občanů. Nejlépe dochovanými pokladnicemi jsou například pokladnice Athén, Sifnu nebo Sikyonu.
