Způsoby hodnocení ve zdravotnické tělesné výchově

Hodnocení výsledků vzdělávání žáka je formalizované školským zákonem. Ten stanovuje hodnocení na vysvědčení, které může být vyjádřeno klasifikačním stupněm, slovním hodnocením nebo kombinací obou způsobů.

V úvodu je důležité rozlišit dva pojmy - sumativní a formativní hodnocení. První zmíněné má za cíl souhrnně zhodnotit dosažené výsledky, změřit výkon žáka na konci procesu. Typickým příkladem jsou známky z testů nebo vysvědčení. Oproti tomu formativní hodnocení probíhá už v samotném průběhu učení. Jeho cílem je zjistit, jaké jsou vzdělávací potřeby žáků a přizpůsobit jim výuku. Pedagog poskytuje okamžitou zpětnou vazbu.

Jednou z metod formativního hodnocení je sebehodnocení. Žáci by se totiž neměli naučit pouze přijímat zpětnou vazbu od učitele, ale také reflektovat své úspěchy i chyby. Další metodou je pak vrstevnické hodnocení, kdy se žáci učí hodnotit druhé.

Klasifikace známkou

Klasifikace je způsob hodnocení formou známkování. Je to stále nejpoužívanější forma hodnocení žáků. Vzhledem k tradici, kterou v Česku klasifikace má, je známka společensky významným údajem. Některé střední školy v rámci přijímacího řízení například přihlížejí k průměru na posledním vysvědčení. Také rodiče jsou na klasifikaci zvyklí. Známka je pro ně srozumitelnější než slovní hodnocení tím, že klasifikace školní výkony zjednodušuje.

Známky mají bezpochyby vysokou motivační hodnotu, ale pouze po určité období (např. první stupeň základní školy), po určitou fázi školního roku a jen pro některé žáky. Klasifikace známkou stimuluje výkon převážně prospěchově silnějších žáků, a má některá další rizika.

Pro klasifikaci známkou se hodí následující aktivity:

• memorování
• dril
• paměťová reprodukce učiva
• kognitivní výkony

Rizika klasifikace známkou

Někteří autoři zmiňují negativní dopady na psychický stav i motivaci žáků hodnocených známkou. Žák se může učit pouze pro známku, nikoli pro podstatu samotnou. Známka může vyvolávat úzkostné stavy. Byl prokázán zvýšený výskyt úzkosti, strachu, poklesu motivace, demoralizace - podvodů a dalších způsobů vyhnutí se špatné známce u žáků, kteří byli hodnoceni formou klasifikace známkou.

Známka zpravidla přispívá k nálepkování žáků do jednotlivých kategorií - rozděluje je na jedničkáře, dvojkaře apod. Toto rozdělení může být v čase u jednotlivých učitelů stálé. Nejvíce učitele ovlivňují hned první výkony žáka, kdy je žák nálepkován buď jako dobrý, nebo špatný, kdy se „zapíše“.

Nevýhody klasifikace:

• Demotivuje prospěchově slabší žáky.
• Nepostihuje sociální kompetence žáků.
• Hodí se více k hodnocení toho, co je snadno kvantifikovatelné.
• K opravě klasifikované práce se žáci ne vždy vracejí. Tzn. nedoplňují si znalosti, nezdokonalují je.
• Pokud známka neodpovídá vynaloženému úsilí žáka, žák může pociťovat bezmocnost. Dílčí zkušenost s nezdarem zobecní a v každé další zkouškové situaci se může začít chovat pasivně a rezignovaně, jako by nemělo žádné úsilí význam, ačkoli by se úsilí z objektivního hlediska vyplatilo.

Příklady z praxe

Příklad z praxe 1: Tomáš je dyskalkulik a dysortografik, který nikdy neprošel diagnostikou specifických poruch učení. Ve 3. ročníku základní školy mu činilo potíže řešení slovních početních úloh. Opakovaně dostával matematické pětiminutovky oklasifikované jako nedostatečné. Často začínal počítat s jiným číslem, než bylo uvedeno v písemném zadání, při psaní prohazoval číslice, namísto 341 napsal třeba 314. Chyboval také ve výpočtech zpaměti, chybně si vybavoval velkou násobilku anebo přehazoval číslice v jednotlivých číslech násobilky. Ve 4. ročníku vnímal Tomáš tempo matematických pětiminutovek jako ještě rychlejší. Nakonec neměl vůbec šanci dostat známku, která odpovídala jeho jinak dobrému logickému úsudku, který při řešení početních úloh projevoval. Aby mohl být Tomáš adekvátním způsobem ohodnocen, potřeboval by vypracovávat jiný typ početních úloh, v jiném časovém limitu (možnost opakovaného čtení zadání, opakované kontroly zapsaného výpočtu). Dále by také potřeboval zohlednit při hodnocení zapsaného výpočtu typické chyby, které se objevují u dyskalkuliků - například přehazování pořadí číslic v čísle.

Příklad z praxe 2: Karel je žákem 2. ročníku základní školy. Má obtíže v grafomotorice - píše pomalým tempem, ruka je nedostatečně uvolněná. Při psaní diktátů nemůže uplatnit dovednosti, které ve škole při psaní získal. Postup učitele při diktátu je pro něj příliš rychlý. Nedostatečné, které z diktátů Karel dostával, vypovídaly o jeho pomalém psychomotorickém tempu a o tom, že jeho ruka není uvolněná pro psaní. Při volném psaní dosahoval daleko lepších výsledků. Otec Karla nechápal, proč syn nosí pětky z diktátů, když doma stihl přepsat vše, psal bez gramatických chyb a čitelně.

Příklad z praxe 3: Když dostala Pavla trojku ze čtení, její maminka tomu nerozuměla. Dcera doma četla, dle její názoru, „dobře“. Dokázala také pěkně převyprávět přečtený text. Pedagog ve škole nicméně známkoval čtení u všech žáků pouze na základě počtu chyb, které se u nich objevily v průběhu čtení. Hodnocení čtení klasifikačním stupněm podle počtu chyb tedy nemusí ještě vypovídat nic o tom, zda žák dovede číst plynule, výrazně, a především zda čte s porozuměním.

Na těchto příkladech je vidět provázanost typu metody vyučování se způsobem hodnocení. Klasifikace je vhodná u časově omezených úkolů a při snadném spočítání chyb. Klasifikace už je ale méně vhodná například pro hodnocení slohových prací, hlasitého čtení a také slovních početních úloh, kde je nutno přihlížet jak k postupu, tak ke specifickým potřebám žáků.

Slovní hodnocení

Slovní hodnocení je hodnocení školního výkonu nebo chování žáka ve škole a ve vyučování prostřednictvím verbálního popisu a analýzy žákova výkonu učitelem nebo spolužáky, případně funguje také jako sebehodnocení. Má velkou informační hodnotu, umožňuje zohlednit individuální pokrok každého žáka. Nepředstavuje takový tlak na žáka jako klasifikace a podporuje jeho vnitřní motivaci. Neomezuje se na hodnocení probraného tematického celku, ale dovoluje hodnotit výkony žáka v různých fázích učení. Slovní hodnocení je vhodné především pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Kdy se vyplatí zavést slovní hodnocení?

Pravidla použití slovního hodnocení by měla mít každá škola uvedena ve své dokumentaci - jedná se většinou o kombinaci klasifikace a slovního hodnocení, které škola zavádí, pokud nastane disproporce mezi žákovským úsilím a klasifikací. Žák se snaží, a přesto dostává špatné známky, čímž se pro něj klasifikace stává demotivující. Může nastat situace, kdy učitel ztotožní nízký výkon se špatným výkonem, i když žák v rámci svých možností pracuje svědomitě. V takovém případě škola přistupuje ke slovnímu hodnocení, které má:

• informovat o kvalitě dosažených výsledků;
• informovat o příčinách stavu;
• navrhovat nápravu stavu do budoucna.

V případě slovního hodnocení je možné do finálního slovního hodnocení uvést např. větu: „Děláš chyby z nepozornosti.“ Takové hodnocení žákovi lépe objasňuje příčiny jeho nízkého výkonu.

Slovní hodnocení je vhodné využít také v případech, kdy by ostatní žáci neporozuměli klasifikaci učitele, která zohledňuje speciální vzdělávací potřeby jejich spolužáka. U žáků by mohl vyvstat pocit nespravedlnosti a vzniknout nesprávný dojem, že učitel žákovi „nadržuje“, protože například při klasifikaci:

• započítává do diktátu pouze chyby, které jsou zacílené na konkrétní jazykový jev, tedy ostatní jazykové chyby (které nejsou cílem diktátu) nezapočítává do objemu chyb;
• započítává pouze jazykové chyby, které jsou již procvičovány dlouhou dobu, nové učivo neznámkuje a celkově ověřuje jen učivo, které je důkladně procvičené a zopakované;
• nezapočítává chyby, ale jazykové jevy (početní příklady atd.), které jsou správně napsané, doplněné.

Jaké projevy žáka je vhodné hodnotit slovně:

• snaha, píle, úsilí;
• vytrvalost;
• praktické dovednosti;
• tvořivá činnost;
• postoje, hodnoty, mravní návyky;
• logická argumentace;
• chování;
• vyjadřování;
• zájmy, záliby;
• motivy;
• mravní návyky;
• kooperace.

Rizika slovního hodnocení

Při psaní slovních hodnocení hrozí riziko, že se učitel uchýlí k opakujícím se klišé a frázím. Tím se může škála hodnotících výrazů časem zredukovat na několik slovních obratů, podobně jako to má pětistupňová klasifikace. Tím nedojde k využití specifik slovního hodnocení, ale jen k jeho snížení na pouhou formalitu. Rizikem slovního hodnocení může být i to, že se učitel zaměří na hodnocení celé osobnosti žáka, ne pouze na jeho školní výkon. Na straně žáků pak dochází k tomu, že se učí pro pochvalu obsaženou ve slovním hodnocení. Pochvala jako vnější pobídka funguje stejně jako klasifikace - v tomto případě může pochvala působit manipulativně -, žák se pak neučí pro podstatu učení, ale pro to, aby byl chválen a působil radost učiteli, snaží se mu zavděčit. Nevýhodou slovního hodnocení je také to, že je časově velmi náročné především v početných třídách, a klade vysoké nároky na učitele.

Provázanost metod vyučování a hodnocení

Metody vyučování a metody hodnocení žáků jsou vzájemně provázané. Každá z forem hodnocení je navíc více či méně funkční za různých podmínek, tzn. za různého pojetí vyučování učitelem. Se změnou metod vyučování by měla jít vždy ruku v ruce i změna hodnocení výsledků žáků za daných podmínek. Bez změny vyučovacího procesu (cíle, obsah, metody vyučování a metody hodnocení) není obecně rozumné rušit/měnit klasifikaci.

Informace o metodách hodnocení a jejich praktickém využití.

tags: #zpusoby #hodnoceni #v #ztv #funkcni #a